Mankote mně to celý zmizlo. Co dělám blbě? Sem napsala dojemnou stať a pak mi celá mozilla zčernala a už se nenahodila... achjo. asi nikdy nebudu mít svůj blog!
Tak druhej pokus, už ne tak dojemnej: Prvně jsem se totiž chtěla pochlubit, že už 4 měsíce hubnu, zhubla jsem 16 kilo a na centimetrech je to taky pěkný - prsa - 23, pas - 17 a boky - 18. Já si teda měřím ledacos, dokonce i krk... A poprvní v životě to neberu tak, že "držím dietu". Diet už jsem totiž držela nespočet a všecky vedly k jednomu a tomu samýmu konci... Pokaždý jsem si říkala: až zhubnu těch 5 (7/9/10) kilo, jak já se těším, až si dám kafe s mlíkem (čokoládu, řízek a já nevimco).

Začala jsem v květnu na krabičkách. Byla jsem teda ještě v dubnu pevně přesvědčená o tom, že přesvědčím nějakýho doktora, aby mi napsal nějakou komorbiditu a že půjdu na bariatrickou operaci. Jsem mistr v hladovění. Ale hladovění je tak maximálně cesta do pekel. Neuměla jsem snídat, popravdě jsem to nedokázala... ráno jen kafe a cigáro, při pomyšlení na nějakej rohlík poránu se mi dělalo zle... A kila přibývaly. A pak už jich bylo nějak moc. Už to nebyly ty těhotenský kila, co zas pudou dolů. Vážila jsem víc než když jsem šla rodit. A děcko v první třídě. A měla sama pro sebe milion výmluv. Moje kamarádka, co vždycky vážila více než já, jednou přijela a byla najednou mnohem štíhlejší a o nejmíň 15 kilo lehčí než já.  A je o 4 roky starší a taky má spoustu stresu jako já a najednou z ní byla nádherná zase mladá holka... Pak jsem potkala sousedku. Nepoznala jsem ji. Z trošku usedlé kypré paní se stala o 15 let mladší šmrncovní baba... A mě to nakoplo.Ptala jsem se jich, co dělaly... A pak si řekla, že udělám poslední pokus (od bariatrické operace mě všichni zrazovali, navíc jsem na ni neměla potřebné BMI). Zkusila jsem krabičky. Hodná paní (asi tak o 10 let starší než já, ale vypadá tak o 10 let mladší než já, když jsem začala) mi řekla, že hlavně nesmím hladovět, že ze začátku hlad mít určitě budu, že se mám dojídat třeba cottage sýrem, tvarůžkama nebo zeleninou, dát si müsli tyčinku, když mi chybí sladký nebo tak. Že tělo musí vědět, že zas dostane, jinak si to všecko uloží. A že neva, když občas trochu zhřeším zakázanejma potravinama, že se jen mám snažit, aby to zůstalo pod mojí kontrolou... Já tomu moc nevěřila, pač zaručenejch receptů jsem vyzkoušela tisíce...  Ale jídlo mi chutnalo, když jsem měla fakt extra chuť na sladký, tak jsem si dala čokošku, ale ne celou, jen třeba dva tři čtverečky... A kila šly dolů. A já fakt pochopila, že toto je krok ke zdravýmu životnímu stylu a že můj cíl je ne pít do smrti nějaký drahý koktejly anebo žít jen na zelenině. Jím moc ráda, ráda vařím a jídlo si moc ráda vychutnávám. A toto mi poprvé připadá ne jako dieta, ale jako trvale udržitelná věc. U všech diet je zakázaný kafe s mlíkem jako jed, kterej všecky kalorie drží v tukovejch buňkách, tak jsem u diet kafe radši nepila a hrozně se těšila až to skončí. Teď ten pocit nemám. Necejtím to tak, že bojuju, žiju si spokojeně, pochutnávám si, naučila jsem se pravidelně jíst. A protože jsem viděla úžasný ženský a jednoho chlapa, kteří sem patřej a díky sebekoučinku udělali ohromný pokroky, jsou krásní, svítěj a omládli, přihlásila jsem se taky :-). Taky proto, že krabky celkem lezou do peněz ;-).

A rovnou jsem dneska zjistila, že z těch všech semaforů mi svítěj zeleně jen pitnej režim, výdej a sacharidy... (zbytek svítí červeně, pač je to málo, ale já nemám v neděli prostě nakoupeno...) achjo! Ale já na to hodlám přijít, naučím se to a budu se projídat ke spokojenosti :-)! Tak hubnutí zdar a hlavně zdraví!